„Sexuální výchova ve školách je léčba šokem,“ říká zakladatel projektu Lajfr
CEO a zakladatel Lajfru Lukáš Rychetský používá Fakturoid už od začátků svého podnikání. Jeho projekt a poselství nás zaujalo, a proto jsme se rozhodli ho oslovit pro tento rozhovor.
Čím přesně se projekt Lajfr zabývá? A co vás vedlo k jeho založení?
Ta myšlenka byla jednoduchá – pomocí vrstevnického vzdělávání předávat informace, které jsem v tu dobu již měl na základě kurzů v Česku i v zahraničí. Chodil jsem po školách v Olomouci, kde jsem tenkrát studoval, a věnoval se hlavně tématu HIV, AIDS a jejich prevenci. Postupem času jsem pochopil, že tyhle dva strašáky je určitě fajn nějak řešit. Na druhou stranu je však daleko více témat, která je potřeba otevřít.
Postupem času jsem si proto dodělal vzdělání i v jiných oblastech. Vyslechl jsem učitele, studenty a kamarády z celého Česka a dali jsme do kupy nějakou rešerši. Z toho vznikl návrh první besedy pod názvem „E-shop na lásku“, se kterou jsme začali objíždět školy v roce 2020. Tématem je hlavně to, jaké jsou možnosti on-line seznamování a jak k tomu přistupovat co nejbezpečněji.
Primární téma, které v Lajfru řešíme, je otevírání tabu témat nejen v české, ale díky evropským projektům také v evropské společnosti.
Kolik lidí je do projektu zapojeno?
Ze začátku to bylo čistě na dobrovolnické bázi. I já jsem to vlastně dělal zadarmo. Časem to ale začalo zabírat čím dál víc času a bylo víc a víc poptávek, až to přerostlo v to, že jsme přestali fakturovat na vlastní IČO a udělali jsme z toho neziskovku. Aktuálně máme malý tým, já a čtyři další lidé, kde já jsem jediný, který se Lajfru věnuje full-time, a ostatní jsou dobrovolníci. Když se podívám na počet členů v celém našem spolku, tak je to něco kolem 48 lidí.
Tito členové se různorodě, podle jejich zaměření, každý věnují jiné aktivitě. Někteří s námi jezdí na různá zahraniční expa, někteří vymýšlí projekty a další spolupráce. Ve výsledku je to ale všechno v podstatě ještě v plenkách. Dá se říct, že od začátku, od toho roku 2019, na tom nějak pracujeme, ale ten největší kus práce se podle mě udělal až od té doby, kdy jsme začali fungovat jako oficiální neziskovka.
Potřebují vaši členové nějaké speciální vzdělání nebo certifikace?
My máme různé vzdělání na základě neformálních kurzů v rámci programu Erasmus+ nebo jiných vzdělávacích kurzů, které jsou různě certifikovány. V České republice aktuálně neexistuje žádná legislativa, která by pro ten typ práce, kterou děláme, nařizovala nějaké certifikáty.
Můžou si školy pozvat na takovou besedu jen tak kohokoli?
Do roku 2019 vydávalo Ministerstvo školství certifikáty na preventivní aktivity. Když nějaká organizace získala tento certifikát, znamenalo to, že tu organizaci někdo prověřil a že je vše je v pořádku. Podle mě by to takhle mělo fungovat dál, ale od roku 2019 už tahle certifikace neexistuje.
Jediné, co je, je jedna taková náhrada nějaké zaštiťující organizace a ta je v Praze. Ta funguje tak, že když chtějí pražské školy čerpat peníze z magistrátů, musí projít jejich certifikací. O tom ale moc informací nemám. Je tedy vlastně na samotných školách (případně jejich ředitelích), koho si do té školy pustí a jaké programy tam chtějí mít.
Oslovujete školy vy, nebo se vám díky referencím ozývají samy?
Dříve jsme posílali e-maily s nabídkou, ale teď už je to spíš jako takový pavouk – přijedeme na nějakou školu, která je s námi spokojená a doporučí nás dál.
Stačí na probrání takových témat hodina?
Hodina dostatečná není. Je to hrozně málo, ale ten základ tam je. Škola většinou nemá prostor dát nám více času. Jedná se o prevenční aktivitu a většina škol na to prostě víc jak hodinu nevyhradí. My to v těch 60 minutách máme nacpané tak, aby to fungovalo co nejlépe. Abychom jim předali ty základní informace, na kterých oni pak můžou stavět.
Hlavním pilířem naší práce je sexuální výchova, náš nejpopulárnější program „E-shop na lásku“, který studenty bezpečně provází světem sexuální výchovy a seznamování na internetu. Ale nezůstáváme pouze u toho.
Co to vlastně znamená „vrstevnické vzdělávání“? Přijmou studenti tato témata lépe od mladých lidí?
Jasně, to je to hlavní. Ti starší lidé, třeba učitelé, sice vědí, co si ti mladí zažívají, ale před těmi třeba 40 lety byla ta problematika jiná. O spoustě věcí starší lidé vůbec neví. Na druhou stranu my v Lajfru neříkáme, že prezentujeme nějaké extrémní novinky o životě. Jsou to informace, na které si člověk stejně později přijde sám, i kdybychom je v tom nechali „vykoupat“. Je to spíš o tom, že máme ty zkušenosti čerstvěji v hlavě – vím, že když jsem si sám před svým poprvé hledal na Google všechny možné informace, bylo to hrozné peklo. Říkal jsem si, že možná bylo lepší si to negooglit.
Myslím, že mladí lidé teď mají jednodušší přístup třeba k pornu a vidí tam úplné nesmysly, které v reálu vlastně vůbec nejsou možné. Obecně je teď porno dost diskutované téma, co se týče toho, jak a kde ho děti sledují. Podle mě jsou ale daleko větší problém třeba „nudes“, které si mezi sebou děti posílají. A nikdo jim to vlastně otevřeně neřekne, protože rodiče třeba ani neví, co to ty nudes jsou. Učitelé to naopak třeba ví, ale bojí se to nějak komunikovat.
Navíc kdyby se studenti měli o těchto tématech otevřít před někým, kdo je třeba učí matiku, tak to prostě nikdy nebude fungovat. Výhoda Lajfru v tomhle je, že fungujeme jako něco mezi tou jejich školou a jejich vrstevníky. Takže my si můžeme dovolit jednou za rok do té školy přijet, tyhle věci jim říct a oni to nějak přijmou.
Ty děti nejsou zvyklé na náš styl komunikace. Nečekají, že tam někdo mladej přijede a otevře tahle témata – je to taková léčba šokem.
Jak studentům prezentujete sexuální výchovu?
Z témat, kterým se věnujeme, je téma sexuální výchovy tím nejžádanějším. Aktuálně máme dva programy – „E-shop na lásku“ pro sedmáky/osmáky a „Je to sexy talk“ pro střední školy a gymnázia (prostě pro starší studenty). S tím, že u deváťáků to tak nějak kombinujeme.
Obojí má za úkol předat základní informace, které se týkají sexuálního zdraví, bezpečnosti seznamování a různých nástrah. V rámci sex talku se už bavíme i o nějakém nastavování vztahů, jaká komunikace je ve vztazích potřeba nebo jaké fáze mohou ve vztahu nastat a je to celé posunuté do nějaké řekněme psychologičtější roviny.
Věnujete se i inkluzi a prevenci diskriminace?
O prevenci diskriminace máme program „Netypic“, ale tolik se mu nevěnujeme. Vlastně na něj ani nemáme nějakou speciální reklamu. Jsou to třeba tři besedy za měsíc. Je to o tom, jak akceptovat, že každý jsme jiný a že je v pohodě být jiný.
Zmínil jste psychologii. Jak jste pojali téma duševního zdraví?
Duševním zdravím se zabývá náš program „V poho být“, který každý rok aktualizujeme, protože se s tím tématem teprve učíme zacházet. Je to prevence psychologických problémů a obecně je to hlavně na téma wellbeing. To znamená, že nejsme psychologové a je to fakt jako prevence.
Znamená to, že nepřijdeme do školy a neřešíme jejich aktuální problémy. Je to spíš o tom, že se snažíme těm mladým lidem předat informace o tom, co oni můžou dělat se svým psychickým zdravím a jak se o něj můžou starat. Zároveň nějakým způsobem prezentujeme informace o tom, kdo je psycholog, kdo je psychiatr, jak fungují terapie atd.
Je zájem i o téma finanční gramotnost?
Myslím, že díky tomu, že jsem dělal v bance, máme docela dobrou základnu informací ohledně finanční gramotnosti, která v České republice není na nejvyšší úrovni. Pro studenty máme program „Nedluhy“, kde se bavíme o finanční gramotnosti – jsou to opravdu základy. Například informace o tom, k čemu používáme bankovní účet nebo jak platíme kartou. Na středních školách se pak bavíme i o tom, jak funguje OSVČ, jaké jsou potřeba dokumenty k založení živnosti, kde všude se musí člověk nahlásit, jak platit daně, nebo třeba když je mi vyplácena mzda, co vše s tím souvisí.
Tohle má úspěch hlavně na učilištích, která si nás v posledním roce objednávají skoro nejvíc. A tam se bavíme čistě o tom, jak ty věci dělat. Ti učitelé totiž většinou sice třeba učí ekonomiku nebo tak, ale vlastně vůbec nemají přehled o těchto praktických věcech. To znamená, že se snažíme fakt předávat jen ty informace, které máme ověřené a o kterých víme, že je prostě v učebnicích nenajdou.
Používáte Fakturoid – je to taková součást vaší finanční gramotnosti?
Fakturoid byl první fakturační aplikace, kterou jsem používal už na střední. A vlastně založení účtu u Fakturoidu byla první věc, kterou jsem udělal, když jsem si založil IČO. Už nevím, jak jsem se o Fakturoidu dozvěděl, ale pro mě je to skvělý a „blbuvzdorný“ nástroj. I když jsem to ukázal naší aktuální účetní, byla z toho fakt nadšená. Myslím si, že nám to funguje a je to moc fajn.
Nejlepší funkce je posílání faktur na e-mail. To, že to přijde na e-mail a pak se to objeví přímo ve Fakturoidu. Líbí se mi také kolik věci můžu poskládat do té Krabice v aplikaci. Je to rychlé a můžu to klidně dělat z telefonu, to je pro mě super. Stejně jako tu webfakturu – docela často řešíme nějaké změny (třeba splatnosti) a na té webfaktuře to jednoduše hned upravím na telefonu a nemusím nic znovu posílat e-mailem.
Za rozhovor moc děkujeme Lukášovi Rychetskému, zakladateli a CEO Projekt Lajfr z.s.
